Nová konstrukce, nazvaná monocoque, kterou zanedlouho napodobili všichni ostatní tvůrci závodních automobilů F1, vyšla sice na dvakrát tolik než původní stavba podvozku z trubek, šasi bylo ovšem mnohem tužší, bylo lehké a poskytovalo jezdci dokonalejší ochranu při případné havárii. V roce svého uvedení to ještě na titul nestačilo, mistrem sezóny 1962 se stal Graham Hill s BRM. O rok později už ale Clark kraloval a zisk mistrovského titulu si zopakoval ještě v roce 1965 se zdokonaleným Lotusem typu 33.
Italský tým Ferrari se ještě jednou v průběhu 60. let vzmohl na odpor. V roce 1964 se Angličané nechali ukolébat úspěchy z let předchozích a nepodařilo se jim zajistit dostatečně rychlý vývoj pohonných jednotek. Mistrem světa se na monopostu Ferrari 158 stal John Surtees, jediný okruhový šampión, který dokázal po sedmi triumfech na motocyklu získat titul i na čtyřech kolech. Jak vyplývá z označení, motor Ferrari měl 1,5litrový osmiválcový motor, který italský tým společně s miniaturním dvanáctiválcem testoval již od roku 1962, přestože v té době používal v monopostu typu 156 vidlicové šestiválce. Britské stáje v tomto období pochopily, že nelze jen spoléhat na náskok při vývoji podvozku, a pustily se do hledání chybějících koňských sil ve výkonu motorů. Jejich snaha vyvrcholila v náhradě klasického karburátoru přímým nebo nepřímým vstřikováním paliva, používáním tranzistorového zapalování a experimentováním se šestnáctiválcovými motory. Výsledkem byl výkonnostní nárůst až na 240 k při 12000 ot/min.